2002 Izrael

Izrael a Palestina jsou nesporně jedny z nejzajímavějších a zároveň nejdiskutovanějších míst na naší planetě. Málokde je na tak relativně malé ploše soustředěno tolik různých kultur, náboženství, společenství, tolik zajímavých a pozitivních věcí, které jsou zároveň propojeny s emocemi, konflikty a napětím.

Pro Židy je nejdůležitějším místem Svaté země Zeď nářků v Jeruzalémě, což je jediný dochovaný pozůstatek biblického ústředního Chrámu rozbořeného později Římany. Pro věřící Židy je ale posvátná i celá řada dalších míst: hrobka krále Davida v Jeruzalémě, jeskyně s ostatky patriarchy Abraháma v Hebronu, hrob pramatky Ráchel u Betléma nebo Josefův hrob v Nábulusu (Šchemu). Velké vážnosti Židů se také těší místa spjatá se starověkými proroky i mnohem pozdějšími duchovními autoritami – rabíny, gaony a cadiky. Tradiční posvátná města Židů ve Svaté zemi jsou čtyři: Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias.

Pro křesťany mají zásadní význam především místa spjatá se životem Ježíše Krista a jeho blízkých. Tedy především Betlém, kde se dnes nachází bazilika Narození Páně. Mnoho důležitých míst je v  Galileji, kde Ježíš žil (okolí Galilejského jezera, Nazaret, hora Tábor atd.). Zcela klíčový význam má opět Jeruzalém, tedy město, kde došlo k Ježíšovu ukřižování a zmrtvýchvstání. Právě zde se nachází Olivetská hora s Getsemanskými zahradami, Křížová cesta, Chrám Božího hrobu a mnoho dalších poutních míst.

I pro muslimy má Svatá země s Jeruzalémem klíčový význam. Krátkou dobu před rokem 624 se dokonce modlili směrem k Jeruzalému (arab. Al-Kuds), než byl změněn směr modlitby k Mekce. Jeruzalémský Posvátný okrsek (na Chrámové hoře) je pro muslimy třetím nejvýznamnějším místem jejich víry hned po Ka´abě v Mekce a Mohammedově mešitě v Medíně. Odtud totiž prorok Mohamed podnikl cestu do nebes. Muslimové však uznávají i židovské proroky, Ježíše a řadu dalších biblických postav, z nichž mnohé jsou pohřbeny ve Svaté zemi. Velké vážnosti muslimů se těší i hrobka biblického praotce Abraháma v Hebronu nebo hrob Mohammedova děda Gaze.

Do Izraele vyrážíme 4.2. 2020. Absolvujeme důkladný pohovor a prohlídku na letišti v Praze a pak již následuje cca 4 hodinový let do Tel Avivu. Půjčujeme si auto a pokračujeme do Jeruzalema.

Ještě večer si stihneme prohlédnout staré město a zeď nářků.

Druhý den vyrážíme přes palestinské území na golanské výšiny. Děláme zastávku v městečku Jericho, které  je považováno za jedno z nejstarších měst na světě s kontinuálním osídlením. Testujeme arabskou kuchyni a pokračujeme s návštěvou Chrámu pokušení, který se nachází na stejnojmenné hoře. Klášter byl postaven na svazích hory Temptation 350 metrů nad mořem a nachází se podél útesu s výhledem na město Jericho a údolí Jordánu . V současné době je v plné jurisdikci Palestinské národní autority , ačkoliv klášter vlastní a spravuje řecká pravoslavná církev v Jeruzalémě .

Přejíždíme na Qasr al-Jahúd, což je lokalita jihovýchodně od Jericha u řeky Jordán na Západním břehu, kde podle tradice Jan Křtitel pokřtil Ježíše Krista. 

Název pochází od nedalekého pravoslavného kláštera, který byl na tomto místě postaven ve 4. století a později byl několikrát zničen a znovu vybudován. Oblast byla od šestidenní války v roce 1967 uzavřena; v 80. letech 20. století zpřístupnila izraelská armáda úzký koridor, kterým mohli místo navštěvovat předem objednané skupiny věřících. Po odminování okolního území bylo místo v létě 2011 zcela zpřístupněno veřejnosti.

Za zmínku stojí, že řeka Jordan není vlastně řeka, ale jen špinavý potok, z něhož je odčerpáváno velké množství vody na zúrodňování okolních oblastí. Důsledkem je, že do Mrtvého moře už moc vody nedoteče a Mrtvé moře i díky tomu ztrácí ročně cca 1.2 metru.

Další naše zastávka je v Bejt Še'an, které leží přibližně 33 km jižně od města Tiberias, přibližně 62 km jihovýchodně od Haify a přibližně 87 km severovýchodně od centra Tel Avivu.

Bejt Še'an patří k nejstarším městům na území Izraele, s takřka nepřetržitou tradicí lidského osídlení sahající do 3. tisíciletí před naším letopočtem, tedy do doby měděné. Osídlení se po větší část dějin soustřeďovalo do lokality severně od nynějšího města, v údolí řeky Nachal Charod, kde se postupně navršily jednotlivé sídelní vrstvy do umělého pahorku Tel Bejt Še'an. V rané době bronzové zde už stálo velké město. V 15.–12. století před naším letopočtem sloužil Bejt Še'an jako správní centrum ovládané Egyptem. V následujících stoletích město ovládali Izraelité. V 3.–2. století před naším letopočtem zde zřídili helénističtí vládci město nazývané Skythopolis, které se pak dále rozvíjelo za vlády Římanů a Byzantské říše. V roce 363 bylo město poničeno zemětřesením. V roce 409 se stalo centrem nové provincie Palestina Secunda. V 6. století pak dosáhlo maximálního rozsahu a žilo zde přibližně 40 000 lidí. V roce 635 v rámci islámské expanze bylo město ovládnuto arabskými dobyvateli. Po nějakou dobu zde fungovalo soužití muslimů i křesťanů, ale město ekonomicky i demograficky upadalo. 18. ledna roku 749 byla obec zcela zničena při zemětřesení a už nikdy se nevzpamatovala. Ve 12. století tu krátce vládli z místní pevnosti křižáci. Po jejich porážce existovala v prostoru bývalého města jen arabská vesnice Bejsan.^[3]

V roce 1950 začaly v prostoru města archeologické výzkumy a byl zde odkryt starověký amfiteátr.

Mabgha, místo kde došlo zejména ke dvěma signifikantním zázrakům: z pěti chlebů a dvou ryb se tu Ježíšovi podařilo nasytit pět tisíc jemu naslouchajících lidí. Po své smrti se v těchto místech rovněž znovu objevil svým učedníkům.

Na místě, kde k prvnímu ze zázraků došlo, stojí od roku 1982 svatostánek. Má být věrnou replikou svého předchůdce, který tu stával od 4. století. V jeho interiéru pod oltářem je vidět vápencová skála, která je uctívaná jako stůl Páně. Před ní se nachází mozaika se dvěma rybami a košem s chlebem. Překrásné dílo je jedním z velkých magnetů pro všechny příchozí.

Kostel Prvenství svatého Petra vznikl na místě, kde měl být Petr pověřen Ježíšovým nástupnictvím. Současný svatostánek z roku 1933 postavili v roce 1933 františkáni na místě dřívějšího kostela, pocházejícího rovněž ze 4. století. V základech kostela lze původní zdivo spatřit. I součástí tohoto kostela je stůl Páně neboli Mensa Christi, u kterého měl Ježíš podat učedníkům ryby k snídani.

Hora Blahoslavenství je malý vrch nad Galilejským jezerem, který se údajně měl stát místem slavného Ježíšova kázání na hoře, z něhož vzešla jedna z nejvýznamnějších pasáží Nového zákona s klíčovými poselstvími křesťanské etiky. Pronesl ho po ustanovení dvanácti apoštolů a patří k jeho nejslavnějším proslovům.

Golanské výšiny. V první řadě je potřeba si ujasnit, že nejde o výšiny v pravém slova smyslu, protože jejich výška se pohybuje průměrně kolem 300 metrů nad mořem. Vyššími se můžou zdát díky poloze Galilejského jezera po jejich západní straně, které je dvěstě metrů pod úrovní moře nebo díky svému strategickému významu v historii.

Právě historie jim vytiskla nápis bouřlivé přímo na temeno a nemluvíme nyní vůbec o té novodobé, protože konflikt je s Golanskými výšinami spjatý od dávnověku. O vliv tady bojoval kde kdo. Snad za nejstarší konflikt lze pokládat boj mezi Izraelity a králem jménem Og již v dávném starověku. Ale Golanské výšiny zaujaly také Asyřany a Peršany, později Římany.

Proč tolik boje o jedno pohoří? Odpověď je jednoduchá, pramení tady hlavní přítoky řeky Jordán, která naplňuje Galilejské jezero. 

Dobytím Golanských výšin tudíž vítěz získá kontrolu nad vodou a tím nad celou oblastí, která byla ve starověku nesmírně důležitá a strategická, tudy vedly obchodní cesty a transport zboží mezi Orientem a Západem. 

O Golanské výšiny dodnes přetrvává spor. Izrael si po dobytí oblast anektoval v roce 1982. Sýrie se o Golanské výšiny uchází. Ale něco z Golanských výšin patří Libanonu a ten se o svůj podíl uchází také. Moderní spor o tuto oblast vznikl v době, kdy byla na Blízkém východě vláda Britského a Francouzského mandátu. Už tyto dvě země vedly o přesném vymezení hranic spory. 

Navzdory rozepřím a sporům si Golanské výšiny vedou svůj poklidný život v několika městečkách a vesnicích, které se tady nacházejí. Obyvatelé oblasti jsou převážně Židé a Drúzové, které je možné potkat při obdělávání půdy nebo při oddychu v kavárnách.

Den 3. Tento den věnujeme Jeruzalemu. Začínáme u zdi nářků a pokračujeme na Chrámovou horu. Chrámová hora je místem, které hraje klíčovou roli pro Židy a muslimy zároveň, představuje nejposvátnější místo judaismu a zároveň jedno z nejposvátnějších míst islámu, které se pyšní jedněmi z nejstarších a nejkrásnějších děl islámského umění a architektury. Současně je žhavým kamenem v ohni a původcem neustálých neutuchajících svárů v Jeruzalémě. Vstup pro turisty je v současné době velmi regulován. 

Pro Židy je Chrámová hora na východním okraji Starého Města jakýmsi ztělesněním Boží přítomnosti. Zároveň jim ale připomíná i zašlou slávu, protože zdejší židovský chrám byl opakovaně ničen. Právě tady vzal údajně Bůh zem, aby z ní stvořil Adama. Ve směru k Chrámové hoře se modlí Židé na celém světě. 

Pro muslimy představuje Chrámová hora třetí nejsvětější místo islámu po Mekce a Medině. Jakožto na místo „nejvzdálenější mešity“ sem byl údajně přenesen Mohamed během své noční cesty a odsud pak vstoupil na nebe. 

Skalní dóm se majestátně tyčí nejen nad chrámovým prostranstvím, ale i nad celým Jeruzalémem, jeho pozlacená kupole je dokonce jeho typickým symbolem. Dnes je skutečným poutním cílem, zasvěceným památce proroka Mohameda. Jde o elegantní stavbu osmibokého tvaru uprostřed Chrámové hory, stojící na místě důležitých událostí z Bible i z Koránu.

První chrám tu nechal postavit král Šalamoun. V roce 586 ovšem došlo k jeho devastaci a z iniciativy Heroda Velikého byl postaven nový chrám, na němž se pracovalo přes sto let. I ten byl ovšem zničen, a to Římany, a už se ho nepodařilo obnovit.

Pokračujeme prohlídkou starého města. Jeruzalémské Staré Město je starobylá část Jeruzaléma o rozloze zhruba 1 km², obklopená jeruzalémskými hradbami. Je rozděleno do čtyř čtvrtí: židovské, křesťanské, muslimské a arménské. Do Starého Města spadá také Chrámová hora a část hory Sijón.

Kromě starých tržišť a suků samozřejmě významnou část věnujeme též místum Ježiše Krista.

Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, vyznavači islámu za jednoho z nejvýznamnějších proroků.

Ukřižování Ježíše Krista je událost z 1. století našeho letopočtu, kdy byl Ježíš Nazaretský pověšen a přibit na kříž, kde zemřel a tím vykonán rozsudek ukřižování. Ježíšovou smrtí na kříži popisovanou v evangeliích vrcholí pašije – utrpení Kristovo a je spolu s jeho následným zmrtvýchvstáním nejdůležitější událostí křesťanského náboženství.

Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny.

Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie.Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala

Křížová cesta, ta jediná opravdová na světě, Via Dolorosa, vede v současnosti hustou zástavbou jeruzalémského starého města.

Jednotlivá zastavení křížové cesty jsou ve zdech současných jeruzalémských domů, případně v dlažbě, vyznačena římskými číslicemi. Začínáte v prostoru, kde podle Bible byl Ježíš odsouzen Pilátem na smrt. Dvojka hned vedle značí místo, kde Ježíš poprvé vzal na svá bedra kříž.

Pak už jsou vzdálenosti mezi jednotlivými zastaveními trochu větší, nikdy však ne více než 150 metrů (celá Via Dolorosa měří asi 600 metrů). Může vás překvapit, že křížová cesta zprvu vede mírně s kopce, i když podle křesťanské tradice je v tisícerých obměnách vždy napodobovaná jako trasa stoupající vzhůru.

Nový zákon se explicitně nezmiňuje o událostech na všech zastaveních křížové cesty. To je příklad i čtvrtého zastavení, tedy místa, kde měl Ježíš potkat svoji matku Marii. Tady máte za sebou již první ostrou změnu směru a stále se nacházíte na území dnešní muslimské čtvrti. Všude je intenzivní ruch z okolí a vesměs arabští obchodníci nějaké křížové cestě nevěnují velkou pozornost. Britové by řekli, že tam panuje „unholy mess“, tedy něco jako „neposvátný nepořádek“.

Od pátého zastavení směřuje Via Dolorosa opět západním směrem, zužuje se a začíná pořádně stoupat. U šesté pozice měla podle tradice (vzniklé ovšem až ve středověku) sv. Veronika podat Kristovi roušku. Osmé zastavení je v Bibli zmíněno a jedná se o známý Kristův citát: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi...

Mezitím jsme se dostali na území křesťanské čtvrtě a charakter křížové cesty se pravděpodobně přiblíží běžnému očekávání. Terén strmě stoupá, úzká ulice je stíněná kamennou zástavbou. A všude plno lidí. Blížíte se totiž ke Chrámu Božího hrobu, jedné z nejdůležitějších pamětihodností starého Jeruzaléma. A to bez ohledu na konfese.

Na deváté zastavení si pár desítek metrů zajdete do dnes slepé uličky: zde Kristus klesl pod křížem potřetí. Jde o poslední „venkovní“ zastavení. Ta zbylá, číslovaná X až XIV, se nacházejí uvnitř chrámu Božího hrobu.

Podle biblické tradice stojí chrám v místech starověké Golgoty, tedy návrší, které před dvěma tisíci lety sloužilo jako popraviště a nacházelo se vně tehdejších jeruzalémských hradeb.

Další zastávkou v Jeruzalémě je Olivetská či Olivová hora, která je uctívaným místem spojovaným s koncem Ježíšova pozemského života a jeho nanebevstoupením. Na jejím úpatí se rozkládá Getsemanská zahrada spojovaná s posledními rozhodujícími okamžiky života Ježíše Krista, nedaleko zase největší židovský hřbitov na světě.  Olivovníky, kterým hora vděčí za jméno, ji dodnes majestátně zkrášlují. Vydat se na Olivovou horu navíc znamená pokochat se pohledem z míst, odkud je na Jeruzalém ten nejhezčí výhled.

Olivetská hora se stala místem konání klíčových událostí: právě zde měl Ježíš přespávat s učedníky, být zrazen Jidášem a zatčen. Tato zrada se svými následky dala vzniknout křesťanství. Kromě velkých stromů a dalších rostlin stojí v příjemné upravené zahradě také Getsemanský kostel.

Den 4.  Vyrážíme k Mrtvému moři. Po cestě stavíme v přírodní rezervaci Ejn Gedi, která je známá pro své jeskyně, prameny a bohatou biodiverzitu. O tomto místě lze nalézt hodně zmínek v Bibli. Podle židovské tradice se do zdejších jeskyní před Saulem ukryl David, který odtud vystoupil a usadil se na nepřístupných vrcholcích u Én-gedi.

Zkusili jsme si to také a vyrazili na několika hodinový  trek.

V pozdním odpoledni pak pokračujeme k Mrtvému moři, kde i přes chladnější počasí testujeme jeho slannost.

Mrtvé moře je bezodtoké slané jezero, které se rozkládá mezi Izraelem na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 380 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Jeho salinita dosahuje 33,7 %, čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě. 

Den 5. OPět míříme k Mrtvému moři, konkrétně prohlédnout si pevnost Masada.

Masada se nachází na jihu dnešního Izraele, na izolované skalní plošině u východního kraje Judejské pouště asi tři kilometry od jižního břehu Mrtvého moře. Útes, který skrýval opevnění, se nachází na východní straně čtyři sta metrů nad terénem, zatímco „přístupnější“ západní strana nabízí asi devadesátimetrové převýšení. Na vrchol se dostat dá, stezka je široká jen pro jednoho a je tak klikatá, že se jí přezdívá „Had“. Navzdory tomu, že je pevnost vysoko nad okolním terénem, její nadmořská výška je jen třicet metrů – břeh Mrtvého moře je nějakých čtyři sta metrů pod hladinou světového oceánu.

Herodes Veliký právě zde, na odlehlém místě poblíž dálkových obchodních cest, vytvořil své nouzové útočiště, místo posledního boje pro případ vzpoury proti jeho autoritě. Právě proto vybral izolovanou Masadu a mohutně ji opevnil. Ovšem nejenom to – udělal z Masady rovněž palácový areál s hojným zázemím, místo krásné i funkční, které se snažilo napodobit římskou palácovou architekturu. I díky tomu se Masada postupně stávala nejvýznamější z Herodových pevností.

Právě Masada se po pádu Jeruzaléma stala poslední významnou baštou odporu a našly zde útočiště stovky radikálních židů, především Sikariů, společně s rodinami. Pro tyto lidi už neexistoval žádný krok zpět, nemohli doufat v milost nebo nějaký generální pardon. Bylo jich něco kolem tisícovky.

Římané po pádu Jeruzaléma věděli, že revoltu porazili. Nyní zbývalo zničit poslední zbytky odporu. Oblast byla pravděpodobně pod vojenským dohledem nejméně od roku 70, kdy by mohla být Masada alespoň teoreticky být brána jako obležená. Celkem vedl Silva do boje na 15 000 osob, z více asi osm nebo devět tisíc tvořilo muže bojových jednotek.

Po stávajících cestách bylo naprosto vyloučené aby Římané pevnost obsadili, čehož si byli dobře vědomi. Rozhodli se proto pro fantasticky pracnou, ale jedinou možnou cestu – pro vybudování dobývací rampy, v podstatě silnice o velkém sklonu, která by spojila nížinu s hradební oblastí.

Na jaře 73 byla rampa dokončena, práce zabraly snad tři měsíce a viditelné jsou hravě dodnes. Práce ovšem neskončila, naopak přicházel zlatý hřeb – po rampě musela být vytažena obléhací věž s beranidlem, která poté dokázala bez problémů prorazit hradby, ačkoliv je obránci na místě dotyku posílili dřevěným opevněním vyplněným hlínou. To už však nemohlo Římany zastavit, hradnu podkopali a zapálili a průlom byl na světě. Bylo jasné, že konec je otázkou několika hodin. 16.dubna 73 byla hradba v sutinách a nad osudem obléhaných se stahovala významná mračna. Muži Desáté legie vstoupili do citadely smrti.

Židé spáchali sebevraždu, dokonce asi největší masovou sebevraždu v dějinách lidstva, kterou přijalo 960 mužů, žen a dětí. Přežilo pouze sedm osob, z toho žádný muž. Židovské náboženské zákony přitom sebevraždu přísně zapovídají, nicméně s tím si dokázali masadští poradit. Muži zabili své rodiny, poté vylosovali deset těch, kteří pobili muže ostatní, poté jeden jeden vylosovaný zabil ostatní – a teprve tento jeden už sebevraždu spáchat musel. Takto mělo skončit celkem 960 masadských.

V pozdním odpoledni a po koupačce v Mrtvém moři se ještě jedeme podívat do jednoho z Kibbutzů, který leží v nadmořské výšce 300 metrů pod úrovní moře na západním břehu Mrtvého moře. Západně od obce se prudce zvedá oblast na pomezí severovýchodní části pouště Negev a východního okraje Judské pouště.

Z počátku šlo o polovojenskou osadu typu Nachal, které tehdy byly budovány v pohraničních a periferních regionech státu Izrael, zřízenou 26. února 1953 jako pátá osada tohoto typu v Izraeli. Nejdříve se nazývala Nachal Ašer. Její obyvatelstvo tvořilo asi 70 členů oddílů Nachal. V roce 1956 byla proměněna na ryze civilní sídlo. Jde o nejstarší novodobé židovské sídlo v této oblasti. V prvních letech šlo o jednu z nejizolovanějších sídel v Izraeli. Silniční spojení zajišťovala nezpevněná cesta. Do Beerševy trvala jízda tři hodiny. Rozvoj turistického potenciálu kibucu začal po roce 1967, kdy se spolu s okupací Západního břehu Jordánu otevřelo silniční spojení severním směrem, do Jeruzalému.

Místní ekonomika se zaměřuje na zemědělství (datlové palmy) a zejména na turistický ruch a služby. V obci funguje rozsáhlý ubytovací komplex pro turisty, společná jídelna, regionální střední škola, zdravotní středisko, obchod se smíšeným zbožím, plavecký bazén a sportovní areály. Vesnice provozuje lázeňský komplex na břehu Mrtvého moře. Poblíž se nachází i veřejná pláž. V rámci kibucu byla cíleně vysazována pouštní a tropická flóra, která tvoří botanickou zahradu. Kibuc rovněž provozuje továrnu na plasty. V okolí obce se nacházejí stavební pozůstatky starověkého osídlení. En-gédi je zmiňováno jako sídlo v Bibli.

Den 6. Vyrážíme do Caesarea. Město založil v letech 22 až 10 př. n. l. Herodes Veliký. V roce 6 se stala rezidencí římského místodržícího (prefekta). Po zničení Jeruzaléma v roce 70 se Caesarea stala hlavním městem provincie Judea. Ve 2. století bydlelo ve městě 125 000 obyvatel. Ve třetím století zde působil křesťanský církevní učitel Órigenés. V období dalšího rozkvětu v 5. a 6. století bylo město důležitým námořním přístavem.

Následně přejíždíme do Akkonu, města, které je zajímavé svojí templářskou historií. 18. května 1291 muslimové překonali všechna opevnění poslední křižácké bašty ve Svaté zemi. Když muslimská vojska překonala po dlouhém obléhání vnější i vnitřní obranné hradby, rychle obsadila celé město. V nelítostných pouličních bojích, které se sváděly o každou píď země, se zbytkem křižáckých rytířů a jejich pomocných jednotek proteklo ještě hodně krve, ale vlastní masakr nastal, když byl i tento poslední odpor zlomen. Mameluci rozpoutali orgie násilí a neušetřili nikoho, ani staré muže, ženy, a děti. Pomstili se za podobně krvavou lázeň, kterou spáchali před bezmála sty lety na muslimském obyvatelstvu při dobývání Akkonu křižáci pod velením Richarda Lví srdce.

Hrstka obyvatel, která měla pochybné štěstí a vyvázla životem, byla prodána do otroctví. Většina těchto žen a dívek navždy zmizela v harémech emírů. Když přišla noc 18. května 1291, byl celý Akkon, až na templářský železný hrad na jihozápadním výběžku Akkonu, pod kontrolou sultána el-Ashraf Khalila. Přeživší templáři se opevnili spolu se skupinou obyvatel obojího pohlaví v budově řádu, která měla charakter pevnosti. Téměř po celý týden odolávali útokům mameluků. Až když jim sultán nabídl, že předají-li pevnost, nechá je čestně odejít, přijali podmínku, otevřeli bránu a umožnili emírovi a stovce ozbrojenců vstup.

Na hradě již vlála sultánova vlajka, když v tom se situace vyostřila. Mamelukové porušili slib svého sultána, přepadli několik žen a chlapců a pokusili se je odvléci. Poté sáhli templáři opět po zbrani, zavřeli brány na závory a vrhli se na mameluky. Pobili muslimské bojovníky do posledního muže, strhli z věže sultánovu vlajku a přísahali s odvahou odsouzenců na smrt, že se budou bránit až do trpkého konce. Pod pláštěm noci se jim ještě podařilo naložit řádový poklad na loď a dopravit ho do hradu v Sidonu. Sultán el-Ashraf Khalil chtěl konečně zlomit odpor, který hrozil jeho vojsku ostudou.

Ale přesto, že jeho vojáci byli v přesile, nevěděl jak přimět templáře, aby se vzdali. když jim další den přislíbil, že mohou znovu bezpečně odejít, velitelé templářů vyšli ven, kde byli spoutáni, a mameluci jim usekli hlavy. Templáři věděli, že sultánovi nemohou věřit, a tak byli více než kdy jindy odhodláni bojovat do posledního muže. 28. května, deset dni po dobytí Akkonu, se začaly bortit hradní zdi a sultán nakázal dvěma tisícům svých nejlepších mužů, aby na hrad zaútočili. Zdi nápor nevydržely a hrad se zřítil. Trosky pod sebou zabily poslední obránce Akkonu, ale i sultánovu útočící jednotku. Po pádu Akkonu nadvláda křesťanů ve svaté zemi definitivně skončila. Řád sv. Jana Jeruzalémského přesunul své sídlo na Maltu.

Den 7. Město Betlém - není daleko od Jeruzaléma. Projedete několika moderními čtvrtěmi a jste na místě. Betlém patří pod Palestinskou samosprávu, proto se u vstupu vyžaduje zastavit u cestné kontroly a někdy také ukázat pas.

Co vás jako první v Betlémě přivítá? Zcela jistě zvonice desítek, ne-li stovek kostelů, které tady za staletí postavili zástupci různých křesťanských církví. Ten nejdůležitější kostel je na náměstí Jesliček, a jmenuje se Bazilika Narození Páně. Pod tímto křižáckým kostelem, který připomíná pevnost, se nachází systém přírodně vytvořených vápencových jeskyní, ze kterých jedna je označována jako místo narození Ježíše Krista.

Do Betléma na palestinském Západním břehu Jordánu se nejezdí jen kvůli křesťanským poutním místům. Zájemci o moderní a angažované umění v Kristově rodišti jen těžko vynechají hotel streetartového umělce Banksyho, a proto jsme jej navštívili i my. Stojí hned vedle osmimetrové separační zdi, která Betlém odděluje od Izraele. Její šedý beton se nejen tady stal inspirací, ale i plochou pro umění.

Podařilo se nám též navštívit uprchlický tábor Aida na okraji Betléma, kde už víc než šest desítek let přebývají tisíce vysídlených Palestinců.

V Betlémě jsme též stihli navštívit kapli pastýřů, místo, kde andělé podle katolické tradice poprvé oznámili narození Krista.

A v pozdním odpoledni jsme ještě vyrazili ke klášteru nedaleko Betléma, v jehož okolí žijí beduíni, kteří pěstují ovce.

Den 8. Muzeum holokaustu. Jad vašem je památník obětí a hrdinů holokaustu v Izraeli. Založen byl v roce 1953 na základě zákona izraelského parlamentu. Jméno památníku pochází z biblického verše: „Že dám jim v domě svém a mezi zdmi svými místo, a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazeno.“

Má tvar dvou trojúhelníkových hranolů postavených z hrubých betonových zdí na ploše více než 4 200 m². Část výstavních prostor je umístěna v podzemí. V expozicích jsou představeny různé kapitoly holocaustu (počátky holocaustu v Německu, Židé v Polsku a na východě, ghetta, nacistické řádění v SSSR, deportace Židů, povstání ve varšavském ghettu, vyhlazovací tábory, pochody smrti, partyzánská činnost, osvobození, osudy Židů po válce, Spravedliví mezi národy). Důraz je kladen na jednotlivé osudy obětí, jejichž osobní věci jsou zde vystaveny, a na svědectví lidí, kteří přežili.

Velmi silně pak na člověka působí místnost se 6 mil. záznamů o všech padlých židech ve 2. světové válce, kde je možné dohledat své případné předky a také památník obětem 1.5 mil. židovských dětí, které též holokaust nepřežily.

A před odletem jsme ještě vyrazili na klasické trhy v Jeruzalémě a do ultraortodoxní židovské čtvrti.

Proč navštívit Izrael? 

Izrael je zemí mnoha kultur, náboženství a přírodních krás. Důvodů k jeho návštěvě je proto nepočítaně. Není na světě jiného místa, které by v historii i současnosti spojilo tolik kultur a náboženství a dalo vzniknout tolika unikátním památkám. Ani příroda nebyla skoupá a Izraeli dala moře i hory. Dosud nesplněná přání si splníte u zdi nářků a manažerské schopnosti prověříte na místním súku. Emotivních zážitků vás čeká nespočet...

Izrael je státem, kde se na malém území odehrávaly události, které ovlivnily naši současnost. Na vlastní oči uvidíte místa, o kterých se můžete dočíst v historických knihách, legendách, v bibli, tóře či koránu. Projdete se po dlažbě, kudy kráčel král David, Ježíš i Herodes.

Izrael je místem,  kde plně pochopíte význam slova multikulturní. Během krátké chvíle je možné potkat skupinky ortodoxních židů, zahalené muslimky, mnichy, křesťanské výpravy nesoucí kříže a turisty různých národností z celého světa.

Krásné pláže podél Středozemního moře, úchvatná pouštní krajina vnitrozemí, zlatavé kopce a skály v pozadí a mezi tím lesknoucí se hladiny Tiberiadského jezera nebo Mrtvého moře. Zem, kterou musíte prostě vidět.

Svaté město tří hlavních monoteistických náboženství. Pro judaismus místo, kde stával Šalamounův chrám, ve kterém byla uložena archa úmluvy. Pro křesťany místo, kde žil, zemřel a vstal z mrtvých Ježíš a zrodilo se křesťanství. Pro muslimy je třetím svatým místem, po Mekce a Medině, protože odtud se prorok Mohamed při své noční cestě odrazil a vystoupal na nebesa, aby promluvil s Bohem.

Via Dolorosa je předobrazem všech křížových cest na poutních místech. Je to cesta, po které Ježíš údajně kráčel na své poslední cestě. Ať už je to pravda nebo ne, procházka po této cestě je nezapomenutelným zážitkem.

Dojdete po ní až do chrámu Božího hrobu, který se rozkládá na místě, kde měla být Golgota. Je to neuvěřitelný labyrint – chrám totiž spravuje několik křesťanských církví. Posledním zastavením křížové cesty je sám Boží hrob, odkud Ježíš povstal z mrtvých.

Kdo by neznal alespoň z obrázků starobylou zeď, u které se modlí řada černě oděných ortodoxních židů? Ovšem není to tato zeď, která je pro judaismus posvátná. Je pouze nejblíže původnímu Šalamounovu chrámu, kam se modlící dostanou. Přesto si zkuste na papírek napsat své přání a zastrčit jej mezi kameny zdi. Věřte, že se vám vyplní.

Dominantou všech fotografií z Jeruzaléma je slavný Skalní dóm, který se na Chrámové hoře nachází již více než 1300 let.  Zlatá kopule této islámské svatyně odráží sluneční paprsky nad jeruzalémským Starým městem. V současné době je opět povolen přístup k této památce nemuslimům, ovšem jen v určených hodinách.

Zkuste se ponořit ve vodách Mrtvého moře. Skutečně to nejde. Díky vysoké koncentraci soli a minerálů ve vodě se budete vznášet téměř nad hladinou. Tato modrozelená vodní plocha se nachází 400 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře na hranicích Izraele a Jordánska.

Pevnost Masada nesmí padnout… Vzhledem ke své historii má tato pevnost postavená Herodem Velikým pro Izraelce silný emoční náboj. Během židovského povstání proti Římu v prvním století našeho letopočtu byla posledním místem odporu. Když obránci viděli, že brzy bude pevnost dobyta, raději ji zapálili a spáchali sebevraždu. V současné době tady izraelští vojáci skládají přísahu své zemi.