2106 Řecko

Od soboty 12.6. máme v Řecku v městečku Kalistro reservovaný katamarán. A abychom si teplo a atmosféru jihu co nejvíce užili, vyrážíme na cestu  do Řecka již v úterý 8.6.

Ráno ještě absolvujeme PCR testy, které jsou do Řecka povinné, následně vyplňujeme požadovaný Passanger Lokátor Form na webových stránkách řecké vlády, který je též nezbytný a pro jistotu ještě tiskneme covid certifikát o očkování a po poledni vyrážíme. Zároveň kupujeme přes web dálniční známky pro Slovensko a Maďarsko.

Cesta po D1 se nevymyká standardu. Hned za Prahou uvízneme skoro na 30 minut v zácpě u jedné z uzavírek. Nicméně následně až na Slovenské hranice je již cesta bez problémová. Na hranicích nikde nikdo a tak pokračujeme přes Bratislavu do Maďarska. Na maďarských hranicích proběhne zběžná kontrola totožnosti a po informaci, že tranzitujeme do Řecka i krátká příjemná diskuse, že by jel celník hned s námi.

Slovenská i maďarská dálnice je poloprázdná a my kolem 23. hodiny sjíždíme před Szegedem z dálnice a po cca 3 km se ukládáme k spánku na krásném romantickém místě vedle hinduistického kláštera..

Ráno se probouzíme do slunečného dne. Jdeme si prohlédnout zahradu a klášter a v klidu posnídáme. Kolem 9. hodiny se vracíme na dálnici a pokračujeme směr Srbsko. Srbsko-maďarské hranice jsou opět bez problémů, čekáme asi pět minut, razítko do pasu a pokračujeme po solidních dálnicích přes Bělehrad směr Niš až na hranice se Severní Makedonií. Dálnice v Srbsku jsou ve velmi dobrém stavu a provoz byl minimální. Po celou cestu jsem snad ani nevypnul tempomat a průměrná rychlost byla 95 km v hodině a to jsem nepřekročil rychlost 105 km. Odpovídala tomu i spotřeba, která je kolem 13 litrů. Jen placení dálnic v Srbsku je prazvláštní, asi dle nálady. Jednou jsme zařazeni do 2.kategorie, jindy do 3.kategorie. Prostor na diskusi moc není. Při výjezdu ze Srbska opět razítko do pasu  a čekačka max. 5 minut. 

V Makedonii na první benzince tankujeme za 25 Kč/litr. Pokračujeme ještě asi 100 km a v Demir Kapija sjíždíme z dálnice, kde máme vyhlídnutou pro přespání vinařskou farmu Popova Kula. Jedná se o hezké místo ve stráni s výhledem na vinice a okolní hory. Součástí komplexu je i moc hezká restaurace, a proto si dáváme grilovaného pstruha se zeleninou a místní výborný Savignon. Cena lidová. Za celou večeři pro dva včetně lahve vína a dalších 2 skleniček vína a zákusku nás vyšla na cca 600 Kč.

Ráno je opět příjemné. Sluníčko svítí, ptáci řvou … V klidu snídáme a jdeme se projít po vinicích a okolí. Po cestě do hor potkáváme sympatického vojenského veterána, se kterým se dáváme do řeči a příjemně si popovídáme o tomto zajímavém vinařském kraji. Před polednem vyrážíme směr Řecko.

Před hranicemi ještě jednou dotankováváme do plna, protože nafta v Makedonii je výrazně levnější než v Řecku. Hraniční přechod do Řecka v Mezoni je také v pohodě. 4 auta před námi, kontrola pasů, PCR test a vstupní QR kód a během 10ti minut jsme v Řecku.

Hned za hranicemi platíme symbolické mýtné ve výši 2EUR a za další horku už jsme v Soluni. Další hodinu trvá cesta na Chalkidiki. Stále valíme po 4 proud silnici. POkud jsme si říkali, že dálnice v Srbsku jsou poloprázdné, tak v Makedonii už nejel vůbec nikdo. i v Řecku jsou silnice docela prázdné a již po poledni jsme u moře. Všude polomrtvo. Bary a restaurace prázdné, až je nám majitelů opravdu líto. Na druhou stranu díky této situaci si užíváme maximální svobodu a kempujeme přímo u moře v borovém háji úplně sami. Co víc si přát.

Je sobota 12.6. a my se přesouváme k městečku Kalistro, abychom si převzali catamaran, kterým chceme prozkoumat zajímavé pláže na Chalkidiki. Po cestě ještě pořizujeme zásoby na loď a kolem 3.odpoledne přijíždíme do resortu Miraggio, jehož součástí je malá luxusní marina. S našimi obytnými auty přijíždíme na molo přímo k lodi, kde nás vítá base manager George se svým kolegou Yanissem. Na přivítanou si dáváme řecké pivko a během chvíle jsme kamarádi :). Na večer již vyplouváme směr Porto Koufo. Jedná se o skvělou zátoku ve skalách s několika pěknými hospůdkami.

Další dny postupně navštívíme historické místo Toroni, zastavíme se na nepřístupné pláži, kde již několik let tráví celé léto jeden náš kamarád a doplujeme až na Diaporos, kde se nachází Modrá laguna. 

Za zmínku též stojí noc strávená na ostrově Ammouliani, což je idylická směsice písečných pláží a křišťálově čisté vody. Jakákoli návštěva tohoto konkrétního ostrova není úplná, aniž byste v noci při měsíčním světle chodili po teplém písku. A večeře na Ammouliani byla také skvělá.

Velkým zážitkem byla plavba podél poloostrova Athos, kde se nachází Mnišská republika Athos. Tajemná a nepřístupná mnišská republika Agion Oros, považovaná za nejvýznamnější centrum pravoslaví, má na poloostrově Athos sídlo již přes tisíc let. Mniši povolují vstup na své území pouze návštěvníkům mužského rodu, dětem a ženám je vstup zakázán. Dosud platná středověká pravidla jsou tak přísná, že vylučují i veškerá zvířata ženského rodu s výjimkou slepic a koček. Pokud by se přesto pokusila osoba ženského pohlaví toto nařízení porušit, pak ji hrozí uvěznění až na 10 měsíců. Nejvýchodnější výběžek poloostrova Chalkidiki je dlouhý asi 50 kilometrů a široký od 8 do 12 kilometrů. První křesťané osídlili Athos již ve 4. století a postupně sem přicházeli hledat úkryt před pronásledováním další poustevníci. Zpočátku tedy byla oblast Athosu útočištěm pro poustevníky, kteří zde pak od 10. století vytvářeli větší společenství a menší kláštery. V 11. století bylo oficiálně stvrzeno jméno Agion Oros(Svatá Hora ). Od té doby si Athos postupně upevňoval pozici nejdůležitějšího ochránce pravoslavného náboženství a kultury pro celou oblast Balkánu.

Úžasným zážitkem byla následná přeplavba z Athosu na Sykii, kde nás pod plnými plachtami doprovázelo hejno delfínů. 

Za zmínku snad ještě stojí informace, že po celou naší plavbu jsme potkali minimum lodí, v zátokách jsme kotvili sami, bary byly všude prázdné a v hospodách si nás vážili jako kdybychom byli něco výjimečného. Ceny byly díky tomu příjemné a nikde jsme se nepotkali s žádným problémem. 

Po týdnu vracíme loď Georgovi, se kterým si připíjíme lahví šampusu na zdraví a potom se již opět v obytných autech přesouváme na krásnou pláž do borového háje, abych si ještě užili surfování a klidu.

Při cestě z Řecka jsme neváhali ani na chvíli a opět jsme zvolili pro přespání vinařskou oblast v blízkosti řeky Vardar - vinařství Royal Winery Queen Maria. Název řeky pochází z turečtiny a znamená v překladu železná vrata. Městečko, kde se vinařství nachází, je v blízkosti soutěsky, kterou vedou hlavní dopravní tahy ze Severní Makedonie směrem do Řecka, přesněji do Soluně. 

Makedonie má bohatou vinařskou tradici, kterou svět postupně objevuje. Četné archeologické nálezy, nejstarší jsou ze 13. století před n. l., dokazují blízký vztah k pěstování vinné révy a výrobě vína jako jednoho z nejdůležitějších produktů makedonské historie. 

V době Filipa II a Alexandra Velikého byly členové makedonské královské rodiny známí konzumováním hojného množství makedonského vína. Tato tradice pokračovala i v dobách Římské říše, kdy se Makedonie stala jednou z nejdůležitějších oblastí říše pro pěstování vinné révy. Svůj význam si vinařství zachovalo také v době vzniku a vzestupu křesťanství, kdy víno bylo součástí téměř všech pravoslavných církevních obřadů. Historie potvrzuje, že víno mělo v Makedonii své důležité postavení v době vlády cara Samuela, ve středověku a i během turecké nadvlády.

Na začátku 20. století zde bylo nespočet šlechtických rodů, které zde pěstovaly vinou révu a vyráběly víno. V té době se král Alexandar Karadjordjevic rozhodl rozšířit vinice a vybudovat vinařství ve městě Demir Kapija, které se nalézá v Makedonii. Po druhé světové válce a zavedení socialismu byly znárodněny sudy a zařízení pro výrobu vína, které dříve byly ve vlastnictví jednotlivých rodin a drobných výrobců. Během socialismu vzniklo v Makedonii 13 velkých vinařství, některé z nich pro vznik své činnosti využívaly znárodněné sudy a zařízení. Na druhou stranu více než 30.000 rodin vlastnilo malé vinice a prodávaly hrozny právě těmto 13 velkým vinařstvím.

Nastala tím zajímavá situace, zatím co vše ostatní bylo ve vlastnictví státu a bylo vloženo do socialistické ekonomiky, pěstování vinné révy bylo v rukou soukromých vlastníků a jednalo se o velmi živý průmysl. To se také odrazilo na úrovni a úrodnosti jednotlivých vinic, které produkovaly nejvyšší kvalitu hroznů. Na konci 20. století, po oddělení Makedonie od Jugoslávie, započal proces privatizace starých vinic. Na počátku počtu 21. století mnoho investorů vytvořili nové malé vinařství po celé zemi.

Dnes v Makedonii vinice zaujímají kolem 24.000 hektarů půdy, které produkují značné množství hroznů nejvyšší kvality. Hlavní odrůdy pěstované v Makedonii jsou Vranec (červené) a Smederevka (bílé). Kromě těchto dvou nejoblíbenějších druhů sem patří také ty mezinárodní, jako je Merlot, Cabernet Sauvignon a Pinot Noir (červených odrůdy) a Chardonnay, Ryzlink rýnský a Sauvignon Blanc (bílé odrůdy).

Existuje také řada dalších odrůd pěstovaných v Makedonii, jako je Muškát Ottonel, Semillon, Rkaciteli, Grenache Blanc a Kadarka. A pak je tu skupina místních exotických a regionálních odrůd jako např. Zilavka, Prokupec a Stanušina. Vinařství v Makedonii je velmi bohaté a nabízí různorodé podmínky pro pěstování vinné révy, tento potenciál však teprve začíná být využíván, a to i přesto, že tato země má v této oblasti za sebou dlouhou a významnou historii.

Vinařství Royal Winery Queen Maria má úžasnou historii, která se datuje k roku 1927, kdy byl král Aleksandr informován, že kromě jiných míst na Balkáně je země poblíž legendární soutěsky „Demir Kapija“ nejplodnější a nejvhodnější pro pěstování hroznů a pro výrobu vína. A proto se král Aleksandar Karadjordjevic rozhodl zde vybudovat svůj královský majetek.

Na vinařství jsme strávili večer. A bylo to opravdu skvělé. U vjezdu nás uvítala mile ochranka a když jsme sdělili, že si chceme vinařství prohlédnout, chceme navštívit jejich restauraci a samozřejmě na vinařství přespat, okamžitě nám ukázali místo pro parkování, kam se bez problémů vejdou i hodně velká auta.

V areálu se nachází restaurace, vinný bar, soukromé degustační místo v královské knihovně, domek pro děti, kaple, apartmány, ...

Zajímavostí je, že se po areálu volně procházejí pávi a Vy se po areálu můžete relativně volně pohybovat.

V restauraci se o Vás perfektně postarají, obsluha je milá, a protože jsme v daném okamžiku byli na místě sami, opravdu jsme si připadali jak na královské hostině. Svíčky, výborné víno a spousta jídla... A na konci velmi solidní cena.

A potom už jen cesta domů s přespáním v Maďarsku u městečka Tatabánie, kde se nachází přírodní park Gerecse.