2108 Rumunsko

V srpnu jsme plánovali vyrazit do Kanady, kde máme již 2 roky rezervované obytné auto. Bohužel, covid nás donutil plány změnit, protože Kanada není pro turisty stále otevřená. Přemýšleli jsem, kde by mohlo být co nejméně turistů a první volba padla na německou Rujánu. Vše již bylo připravené, když nám celý plán nabouralo dívčí osazenstvo, které přišlo s přáním, že by se rády ještě vykoupaly v teplém moři. Jižní státy byly okamžitě zamítnuty, protože jet na jih Evropy v srpnu je holé šílenství. I s odkazem na civilovou mapu nakonec padlo rozhodnutí vyrazit na Balkán. 

Loni jsme se krátce při cestě do Řecka stavěli v rumunském Banátu a lidé, příroda i země nás hodně nadchla, a proto finální rozhodnutí padlo na balkánské země Rumunsko a Bulharsko, s cílem seznámit se co nejvíce s touto lokalitou. V minulosti jsem měl možnost oba státy několikrát navštívit a pocity z těchto návštěv byly hodně smíšené. Avšak od poslední návštěvy již uběhlo docela dost let a loňská návštěva Rumunska mě hodně mile překvapila. Byl jsem proto hodně zvědavý, zda-li se opravdu tato země za poslední roky tak dramaticky změnila.

V polovině srpna stíháme ještě vyrazit s přáteli na rockový festival do Domažlic a rovnou z Domažlic vyrážíme po D1, která opět nezklamala, do Maďarska. V neděli večer 15.8. přijíždíme k našemu oblíbenému hinduistickému klášteru nedaleko Szegedu, kde již máme vyzkoušené moc hezké místo na přespání.

V pondělí pokračujeme po dálnici do Rumunska, kde nás čeká atraktivní horská cesta - Transfagarasanský přejezd přes Karpaty. Transfagarasan je dle mnoha názorů jednou z nejmalebnějších silnic na světě, v Rumunsku nazývána jako „Cesta světa“. Jeden z takovýchto názorů vyslovil i Jeremy Clarkson, který silnici navštívil při natáčení jednoho z dílů známého motoristického pořadu Top Gear.

Silnice DN7C je 169 km dlouhá a spojuje rumunská města Sibiu ležící na severním úbočí a Pitești, ležící na jižním úbočí pohoří Fagaraš. Samotný úsek horského přechodu Transfagarasan je dlouhý cca 90 km a nachází se mezi obcemi Cârțișoara a Arefu, ležících u státní silnice DN7C. Tento úsek silnice prochází hranicemi provincií Transylvánie a Munténie.

Atraktivnější úsek silnice Transfagarasan je ze severní strany, tedy od obce Cartisoara až k tunelu Baela – Capra, který leží na vrcholu tohoto silničního úseku. Tento vrchol se nachází mezi dvěma nejvyššími horami Rumunska a to horou Moldoveanu, která je nejvyšší horou Rumunska s nadmořskou výškou 2544 metrů a horou Negoiu, která je druhou nejvyšší horou Rumunska s nadmořskou výškou 2535 metrů. Severní úsek silnice prochází také nedaleko jezera ledovcového původu Balea, ležícího v nadmořské výšce 2034 metrů.

Jižní strana úseku Transfagarasan se nachází na druhé straně tunelu Balea, který je zároveň nejdelším tunelem v Rumunsku s délkou 887 metrů. Tunel protínající pohoří Fagaraš má výšku 4,4 metry a šířku 6 metrů. Serpentýny Transfagarašské kaskády vedou níže kolem vodopádů ležících na řece Arges, která pramení v jezeře Baela. Vodopády jsou velkou atrakcí turistů a se svojí výškou 68 metrů nejvyššími svého druhu v Rumunsku. Spodní úsek silnice Transfagarasan vede kolem přehrady Vidraru, ležící na zmíněné řece Arges. Přehrada byla vybudována v letech 1960–1965, kdy se po dokončení stala pátou největší přehradou Evropy a devátou největší přehradou světa.

Kromě skvělé přírody byl pro nás též zážitek setkání s medvědy, kterých jsme po cestě potkali několik. Mít dva metry od auta divokou medvědici s mláďaty je opravdu úžasný pocit.

K večeru se vydáváme na trek do údolí Stan's Valley, do světa skal a vodopádů. Kovová schodiště a lanová zábradlí nám pomáhají překonat nejnáročnější úseky. Vodopády, které dosahují až 35 m, vytvářejí úžasné scenérie. Proti medvědům máme klacky a sprej.

Pro přespání využíváme úžasné tábořiště hned vedle zříceniny hradu Poenari Castle, což je zničený hrad, který byl skutečným domovem Vlada Impaler - hraběte Drákuly. Citadela se nachází vysoko na vrcholu hory a je přístupná po 1480 betonových schodech.

Při posezení u táboráku pak máme opět návštěvu v podobě medvěda.

Ačkoliv se má všeobecně za to, že Drákulovým hradem je Bran nedaleko Brašova, ležící v samotném srdci rumunské Transylvánie, skutečnost je jiná. Je jím hrad Poenari, který je skutečným sídlem knížete Vlada Tepese.

Legendu o transylvánském upírovi a krvežíznivém knížeti jménem Dracula zná celý svět. 

Jenže Bran je jen pouhým lákadlem na turisty. „Jediným hradem, který lze přímo spojovat s tímto středověkým vládcem, je Poenari. A ačkoliv z hradu už moc nezbylo, jde o místo s opravdu silnou atmosférou.

Nenápadná zřícenina tyčící se na kopci nedaleko města Curtea de Arges, ke které vede 1500 příkrých schodů, je světem téměř zapomenuta. Přitom má bohatou historii a vztahuje se k ní několik zajímavých legend a kletba.

Tu prý způsobila krev tureckých dělníků, která tekla po zdech hradu při jeho výstavbě. Další pověst říká, že Drákula si hrad vybral kvůli démonovi v kopci, kterému zaprodal svou duši. Podle historiků ale nic z toho není pravda.

My se ke zřícenině hradu vydáváme z našeho tábořiště a během hodiny jsme na vrcholu, odkud je nádherný výhled po okolí.

Abychom si udělali srovnání skutečného obydlí Drákuly s tím, které mu přiřkla legenda, kolem poledního přejíždíme hory k hradu Bran. 

Gotický hrad s věžemi umístěnými na kopci uprostřed hlubokých lesů splňuje romantickou představu o takovém sídle a rozhodně stojí za vidění.

Hrad se tyčí nad pětitisícovým městečkem a leží na cestě spojující Sedmihradsko (Transylvánii) s Valašskem (konkrétně s údolím Argeş). 

Na hradě Bran je krásně vidět, jaký přínos pro rumunský cestovní ruch má legenda o hraběti Drákulovi. U stánků se tu prodávají trička, hrníčky i jiné předměty s krvavými upírskými motivy, davy turistů sem taky míří častěji kvůli spojování místa s krvežíznivým hrdinou románů, filmů a muzikálů než kvůli kráse samotného hradu.

Postavu hraběte Drákuly, závislého na krvi živých, stvořil britský romanopisec Bram Stoker v roce 1897. Děj svého příběhu umístil do Transylvánie (Sedmihradska), ačkoliv zde nikdy nebyl. Teprve později si lidé spojili postavu upíra s historickým knížetem Valašska, který se jmenoval Vlad Ţepeş a proslavil se bojem proti Turkům i velkou krutostí vůči svým zajatcům a nepřátelům, která však byla ve středověku vcelku obvyklá.

Vlad si vysloužil přezdívku Ţepeş („Napichovač“) kvůli mimořádně bolestnému způsobu mučení a zabíjení – napichování svých nepřátel na kůl způsobem, při němž nebyly dřevěným kůlem poškozeny žádné životně důležité orgány. Člověk umíral po dobu několika dní za neuvěřitelného utrpení. Vlad také lidi dával uvařit či upálit zaživa.

Dalším Vladovým přízviskem bylo rumunské slova „Drăculea“ (syn draka) dané tím, že jeho otec Vlad II. dostal od Zikmunda Lucemburského tzv. Dračí řád určený pro bojovníky proti Turkům. Slovo „draco“ zároveň znamená ďábel. Právě odtud asi vzešlo spojení historického Vlad Ţepeşe s hrabětem Drákulou.

Bran byl vystavěn v letech 1377–82, aby střežil stejnojmenný průsmyk, který byl hranicí mezi Valašskem a Sedmihradskem. V roce 1920 se na něm usídlila královna Marie, vnučka britské královny Viktorie provdaná v roce 1897 za rumunského prince Ferdinanda. Žila zde až do roku 1947, kdy království zaniklo, a k moci se dostali komunisté.

V roce 1957 se stal hrad muzeem, přičemž legenda o Vladovi byla Ceauşescovým režimem podporována, protože byl jako bojovník proti cizákům považován za národního hrdinu. V roce 2006 získal hrad Bran v rámci restitučního procesu dědic královského rodu, Dominik Habsburský, architekt žijící ve Spojených státech. Hrad zůstává i nadále muzeem.

Vlastní návštěva hradu vynecháváme, protože fronta na lístky byla na několik hodin. Můžeme potvrdit, že se jedná o nejnavštěvovanější památku Rumunska.

Po obědě v místní restauraci pokračujeme do Brašova, kde nedaleko Kaňonu Şapte Scări nacházíme hezké místo na přenocování.

Ráno si jdeme kaňon, který leží v nadmořské výšce 948 metrů, na délku má 160 m a hluboký je až 58 m, prohlédnout. Nachází se v něm sedm kaskád, které mu daly jméno (Sedm schodů, v angličtině také Sedm žebříků) a tento trek patří mezi nejhezčí v Rumunsku. Mezi příkrými vápencovými stěnami jsou vybudovány kovové můstky a žebříky s délkou mezi 2 až 15 metry a díky nim mohou návštěvníci ve fascinujícím labyrintu skal zblízka obdivovat průzračné vodopády, které zde vytváří horská říčka Șipoaia. Postupně zdoláme převýšení 400 metrů a ujdeme vzdálenost 12 km. Nicméně přírodní scenérie jsou moc pěkné a určitě výlet stojí za trochu námahy.

Odpoledne se následně přesouváme k botanické rezervaci v katastru obce Berca, která se nachází v rumunské župě Buzău, kde pro přespání volíme malý horský camp v těsné blízkosti rezervace. Nejzajímavějším útvarem zde jsou bahenní sopky, několik metrů vysoké útvary vzniklé vývěrem plynů a bahna z nitra země.

Místní tuto oblast nazývají Pekelné brány, kdy díky slabší geologické činnosti místo lávy vytéká bahno. Tento jev je neméně efektní a bahno hýří barvami šedé, hnědé, okrové či černé. Barevnou paletu zastupuje i bílá, která vzniká v důsledku zkrystalizovaných solí, žlutá barva je pak důkazem přítomnosti síry. Vulkány dosahují výšky až šesti metrů, za všudypřítomného bublání z nich vychází menší bublinky nebo i gejzíry tekutého bahna. Místo poznáte i se zavřenýma očima, neboť ve vzduchu je přítomný metan, který mírně zapáchá. Vývěr bahna a plynů z nitra země se stal příčinou mnoha legend, jimiž si místní vznik tohoto jevu vysvětlují.

A pokud se Vám poštěstí být v rezervaci úplně sami, jako se to povedlo nám, je to moc hezký zážitek. Též hory v okolí rezervace jsou velice malebné, kde potkáte baču s ovcemi nebo kozami a také jeho psi, kterých jsme se opravdu báli, když hlídali své stádo.

Z rumunských hor jsme se přesunuli k Černému moři, kde jsme si pro relax a koupání vybrali přírodní rezervaci v Deltě Dunaje, která není jen hotspotem pro přírodovědce či prostorem pro romantické lodní toulky po slepých říčních ramenech, ale také místem, kde se dá strávit pěkných pár dní na pláži.

Čísla jsou to impozantní. Deltovité ústí Dunaje do Černého moře zaujímá spolu s přilehlými lagunami plochu přes pět tisíc kilometrů čtverečních a Dunaj zde odevzdává do moře každou sekundu v průměru asi 6 500 m³ vody.

Převedeno na české poměry, rozloha dunajské delty se zhruba rovná velikosti Moravskoslezského kraje a průtok je v porovnání s Vltavou v Praze více než čtyřicetinásobný.

Jde o druhou největší říční deltu Evropy (tu úplně největší vytváří řeka Volha před ústím do Kaspického moře) a území bylo pro své přírodovědné kvality, zejména unikátní biodiverzitu, zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Při přípravě letošní cesty jsem se dočetl, že v Rumunsku jsou dvě přírodní pláže řazené mezi 10 nejkrásnějších na světě. K neuvěření. Řekl jsem si, že to musíme vyzkoušet. A tak jsme zařadili do itineráře pláž Corbu, která se nachází severně od Constance. 

Když jsme po náročné cestě dorazili až k moři, byli jsme překvapeni, co se na místě nachází obytňáků a přívěsů, nicméně nakonec jsme našli příjemné místo blízko vody a mohli si užívat teplého moře a relax. Pláž Corbu byla docela pěkná, ale za jednu z nejhezčích na světě bych ji určitě nepovažoval. 

Po třech nocích jsme usoudili, že je čas se posunout více na jih. Udělali jsme krátkou zastávku v Mamaie, což je největší rumunské rekreační středisko. Nicméně rychle jsme odsud utekli, protože jsme si připadali jak v Bibione. 

Další naší zastávkou, kousek jižně od letoviska Mamaia, bylo město Constanta, což je nejvíce obydlené místo na rumunském pobřeží Černého moře. Žije zde totiž okolo 300 000 obyvatel. Zároveň se jedná o vůbec největší rumunský přístav. Kromě toho se v Constantě nalézá několik velmi zajímavých historických památek, a to včetně pozůstatků staveb z období antiky jako ruiny řecké osady či římského fóra. My si prohlédli pravoslavnou katedrálu Petra a Pavla, kde jsme měli štěstí na svatební obřad. Prošli si staré město, dali si zmrznu na nábřeží a zastavili se u starobylého kasina, které je dominantou města, avšak v této době je v rekonstrukci.

Na večer jsme pokračovali na jih k bulharské hranici do městečka Vama Veche, v překladu stará celnice. Z jedné strany vesnici obklopuje moře, z druhé slunečnicová pole a suché louky. Zajímavostí je, že sem vyráží především rumunští vysokoškoláci, na místní nuda pláži ale potkáte i rodiny s dětmi. 

Malá vesnice s ani ne dvěma sty obyvatel má zajímavou minulost. Díky své poloze v bezprostřední blízkosti dříve hlídaných bulharských hranic nebyla nikdy hlavním cílem turistů. Za režimu Nicolae Ceauseska byla dokonce uzavřena. Mohli sem pouze zaměstnanci klužské univerzity, pro něž se stala na čas skrýší před rumunskou tajnou policií Securitate. Jistou míru svobody si tedy uchovávala po celou dobu své existence. Dnes to poznáte už jen podle nudismu. Od nabytí svobody v devadesátých letech minulého století se tvář Vama Veche změnila. Dříve stával na pláži jediný bar, dnes jich jsou zde rozesety desítky. Přesto na vás stále působí jako chudá vesnice živící se pouze sezonním turismem. Proto není divu, že se Vama Veche pokoušela konkurovat ostatním přímořským střediskům. Hrozba zániku originality vesnice dokonce vedla v roce 2004 ke kampani "Zachraňte Vama Veche", usilující o zakonzervování prostředí a zastavení dalšího rozvoje. S úspěchem.

Vama Veche není proslavená jen svou velkou nuda pláží, ale také způsobem ubytování. Pár moderních hotelů tu sice stojí, ale turisté si přesto raději staví stany v zahradách místních obyvatel. Ti se snaží ze všech sil přemluvit každého nově příchozího cizince, aby spal právě u nich. Obytná se zde dá zaparkovat za 150 let, ale i za 20, jak jsme to udělali my na jedné ze zahrad s přímým výhledem na celé městečko.

Noc můžete strávit ale i přímo na pláži, která se vlastně proměnila v ohromný kemp. Od rána do večera se tu povalují, opalují, koupou či sportují jak nudisté, tak i lidé v plavkách. Potkáte tu nahého dědu s oblečenou stydlivou vnučkou, stejně jako do bronzova opálené kulturisty. Je to místo, které podobné se v Evropě bude těžko hledat :).

Další naše putování pokračuje přes hranici, do Bulharska.