2110 Namibia 1 - sever země

Kempování trochu jinak aneb se stanem v Africe, část 1. - N.P. Etosha

Před více jak 10ti lety jsem navštívil Afriku. Konkrétně Jihoafrickou republiku, kde jsem měl možnost z blízka vidět velké množství zvířat, poznat, jak život funguje v divočině a tehdy jsem si řekl, že se do Afriky určitě musím vrátit. Nicméně jiné aktivity a pracovní zaneprázdnění mi dlouhá léta tuto možnost nedopřávaly. Až před rokem mi ukazoval fotky z Afriky kamarád a to mě přimělo opět se k myšlence návštěvy vrátit. A když tyto představy sdělil svému synovi, který se pro cestu nadchnul a pravidelně mi připomínal, kdy už konečně vyrazíme, bylo rozhodnuto. Cesta se uskutečnila v říjnu 2021 a stálo to opravdu za to.

Příprava zabrala více jak 3 měsíce a nakonec nás bylo 5. Naplánoval jsem návštěvu Namibie a před cestou jsme museli vyřešit víza, zajistit auta, zajistit ověřené listiny pro člena expedice, kterému ještě nebylo 18 let (při cestě do Afriky jen s jedním rodičem musíte kvůli obchodování s dětmi mít anglicky ověřený rodný list a souhlas druhého rodiče, což je na letištích striktně vyžadováno) a tisíce dalších drobností. Měli jsme štěstí, že je doba covidová, protože např. auta v Namibii jsou prý rezervována i více jak rok dopředu. My měli to štěstí, že při hledání pronájmu vhodných aut jsme narazili na češku, která v jedné půjčovně pracuje a díky ní jsme ve finále pronajali opravdu skvělá auta Toyota Land Cruiser, která nás nenechala nikde ve štychu, i když jsme najeli skoro 4.5 tis. km a asfalt jsme prakticky neviděli.

Letěli jsme přes Frankfurt a cesta byla docela dlouhá. Nicméně 10.10. 2021 ráno jsme vystoupili na Africkou půdu na mezinárodním letišti v Namibii. Na místě nás již čekal zástupce půjčovny, který nás po získání víz a docela náročné odbavovací proceduře odvezl do města Windhouk, kde již na nás čekal milý personál půjčovny, kde jsme si převzali 2 naše teréňáky se stany a včetně plné kempingové výbavy, kde nechyběla ani 12V lednička napojená na samostatnou baterii.

Po poledni, vybaveni vším potřebným a po nákupu základních potravin, valíme po jediné asfaltové silnici směřující na sever, kde po  skoro 500 km na nás čeká CheetahFarm - gepardi farma, kde máme domluvené setkání s majitelem a nocleh. Seznamujeme se s životem gepardů a máme i možnost se se dvěma miláčky farmy pomazlit :). Je to silný zážitek, kdy vám gepard olízne ruku, což ve vás vyvolá pocit, jako by vám někdo ruku vzal smirkovým plátnem. 

Farma je obrovská a my v pozdním odpoledni popojíždíme v rámci farmy cca 2 km od obydlí do divokého kempu, kde máme domluvené přespání. Rozděláváme oheň, stavíme stany na střeše našich aut a grilujeme náš první steak. 

Druhý den stáváme za rozbřesku, protože nás čeká přejezd do národního parku Etosha. I když nás čeká “jen cca 300 km, celá trasa je po šotolině a my konečně plně poznáváme možnosti našich aut. Po cestě potkáváme první větší stáda zvířat, hlavně antilop a zeber. Při vstupu podstupujeme vstupní proceduru včetně úhrady vstupního poplatku a míříme do jednoho z nejvyhlášenějších kempů rezervace, do Halali campsite, kde máme zajištěnou rezervaci.

V těsné blízkosti je nasvícená napáječka pro zvířata, kde při západu slunce můžeme sledovat velké stádo slonů z bezprostřední blízkosti. Zážitek, který se nedá popsat. To prostě musíte zažít. Večeři v kempu nám zpříjemňuje několik šakalů, myši a surykaty. Když už se chystáme jít spát, k ohni přijde strážce kempu, který využívá naší pohostinnosti k večeři a my se zase dozvídáme od něj spousty zajímavostí ohledně parku včetně těch nejlepších míst, které je třeba navštívit kvůli pozorování lvů, levhartů a dalších velkých zvířat.

Třetí den šmejdíme národním parkem křížem krážem. Od jedné napáječky ke druhé a fotíme tisíce a tisíce různých stád, antilop, zeber, žiraf, oryxů, slonů, pakoní, pštrosů, … A samozřejmě objevujeme i lvy a levharty. Testujeme též naše auta na vyschlé pláni. Národní park Etosha pokrývá území o rozloze více než 20 000 km2, což z něj činí jednu z největších přírodních rezervací na světě. Dokonce se o něm často dočtete, že se jedná o jedno z nejlepších safari vůbec. Říká se, že je to i jedno z nejfotogeničtějších míst. Nádherná příroda, divoká zvěř a západ slunce jsou nezapomenutelnou kombinací. 

V podvečer přijíždíme do dalšího kempu uvnitř parku s názvem Okaukuejo camp, kde je k dispozici vedle solidního zázemí též nádherná napáječka, kterou postupně navštívili žirafy, sloni, lvi a dokonce i nosorožci. 

Ve středu 13.10. pokračujeme národním parkem Etosha k jeho západní bráně. Opět potkáváme velké množství zvířat a u jedné napáječky nacházíme i rodinku lvů, která okupuje vodu široko daleko, což je zřejmé z toho, že v uctivé vzdálenosti se nachází velká stáda všech možných druhů zvířat, která by se chtěla napít, ale respekt před lvy je opravdu velký. Status duo mění až příchod dvou slonů, kteří se bez rozpaků vrhnou do vody a lvy vyženou.

Zajímavostí je též lokální požár, který musíme překonat a který nikdo ani nemonitoruje. Příroda si musí pomoci sama. Je to až děsivé, když kvůli kouři ani nevidíte cestu, po které jedete.

Večer, po opuštění parku, přijíždíme na soukromou farmu, kde máme též možnost sledovat zvířata z moc hezké pozorovatelny nad údolím a kde máme příjemné zázemí pro přespání.

Odsud pak pokračujeme dále na sever k Angolským hranicím.

——————

Kempování trochu jinak aneb se stanem v Africe, část 2. - Epupa Falls a Himba vesnice

Zvířata v N.P. Etosha byla nádherná, nicméně další naše cesta pokračuje dále na sever. Poslední naše zastávka, kde doplňujeme zásoby na několik dní je v městečku Opuwo. Čeká nás mnoho km po neupravených cestách oblastí Kaokoland, která je jednou z nedotčených oblastí v Namibii. Je domovem etnické skupiny Himba, která si uchovává svou etnickou osobitost a kulturu. Cestování touto oblastí je možné jen v terénních vozidlech a podmínkou půjčovny bylo, že do této oblasti pojedeme minimálně se dvěma auty, protože cesty jsou zde špatně značené a dovolat se pomoci je velmi složité.

Opuwo je krásnou a komplexní metaforou toho, jak by to, co je vnímáno jako moderní, a to, co je vnímáno jako čistě tradiční, mohlo žít v harmonii. Při naší zastávce, kdy doplňujeme zásoby a benzín můžeme sledovat místní lidi, kteří jsou oblečení ve svém kulturním oděvu nebo v pestrém západním oblečení. Vedle perfektně oblečeného černocha v kvádru jde polonahá himbka spoře oděná jen v kůži. Je to neuvěřitelná směsice.

Po cestě k Epupa Falls míjíme několik malých vesniček včetně těch, kde žije etnikum Himba. V jedné z nich stavíme u mrňavého krámku, abychom se podívali, co vlastně k nákupu nabízí. Skoro nic. Pár konzerv, cukr, rýži a plechovky s pitím. Ještě pár sušenek, které kupujeme, abychom je otestovali. V další pak zastavujeme u budovy, která nese označení Bar, abychom si dali vychlazené pivo. Máme štěstí, protože obsluhující je mladá černoška, která umí velmi dobře anglicky, protože studuje v Indii a kvůli covid se musela vrátit do své rodné vesnice, kde vypomáhá otci v baru a krámku.

V odpoledních hodinách přijíždíme k vodopádům s názvem Epupa Falls nebo také Quedas do Monte Negro. Je to soustava vodopádů na řece Kunene na hranici mezi Namibií a Angolou, které dosahují maximální výšky 37 metrů a šířky okolo 500 metrů. Název vodopádů znamená v jazyce místních Hererů „pěnící voda“. V okolí se nachází několik kempů a my v jednom z nich, který se nachází přímo u řeky máme zajištěnou rezervaci. Je zde kompletní zázemí s malým barem, kde testujeme místní pivo, večer pak grilujeme ryby, které jsme koupili od místního rybáře.

Ráno vyrážíme s průvodcem, se kterým jsme se dohodli večer v kempu, do jedné z místních Himba vesnic. Za krabici s jídlem se nám dostává vřelého přivítání a my se seznamujeme s životem těchto lidí. Je neuvěřitelné, že ve 21. století lidé na planetě ještě vůbec takto žijí. Chýše jen z klestí a hlíny, jídlo jen to, které si vyprodukují. Minimum vody. Prakticky žádné oblečení. Vesnice je tvořena jedním mužem, několika jeho manželkami a spoustou dětí. V době naší návštěvy muž pásl dobytek cca 60 km od vesnice, protože v blízkosti není dostatek potravy pro dobytek. 

Lidé Himba jsou kočovný národ, pasou dobytek a kozy. Zodpovědnost za dojení krav leží na ženách. Ženy se starají o děti, přičemž jediná žena se může postarat i o děti jiných žen. Ženy mají tendenci vykonávat více pracovně náročné činnosti než muži, jako nošení vody do vesnice či stavění příbytků. Muži řeší politické úkoly a soudní řízení.

Himba nosí oděvy málo, ale ženy jsou známé tím, že se potírají směsí máslového tuku, okru a bylinek, aby se tak chránili před sluncem. Směs dává jejich pleti načervenalý odstín. Tato směs symbolizuje sytě červenou barvu země a také krve, kterážto symbolizuje život a odpovídá himbskému ideálu krásy. Ženy si navzájem splétají vlasy do copánků a potírají se svou okrovou směsí (v jejich jazyce zvané otjize). 

Bylo to něco neuvěřitelného a opět musím konstatovat, že to nejde moc popsat, že to se musí vidět. Od vodopádů pokračujeme přes hory a pustinu na západ země, kdy je třeba překonat též velmi náročný a nebezpečný Van Byl’s Pass.

———————

Kempování trochu jinak aneb se stanem v Africe, část 3. - Kaokoland a Van Zyl’s Pass

Van Zyl's Pass je nejznámější průsmyk v Kaolandu, v Namibii. Nachází se mezi dvěma velmi strmými horskými pásmy v namibijském Marienflussu a své jméno získal podle holandského průzkumníka, který ve 20. letech našel pomocí Himba obyvatel cestu přes hory. Je to nejnáročnější a jedna z nejvýše položených tras v zemi, protože o silnici se mluvit nedá. Van Zyl's Pass se nachází v nadmořské výšce 948 m nad hladinou moře. Jediný způsob, jak se tam dostat, je po cestě přes Okangwati. Je to klasická extrémní trasa, kterou cestovatelé časem vytvořili přes hory. Překonání nesmírně strmého průsmyku je neskutečný adrenalin, kdy překonáváte balvany, skály i rokle.

V pátek 15.10. odpoledne, po návštěvě Himba vesnice vyrážíme na jih s cílem dostat se pod Van Zyl’s Pass, abychom následující den brzo ráno mohli vyrazit na cestu k jeho překonání. Ve vesnici Okangwati, která je dlouho poslední na cestě přes Kaoland chceme natankovat, protože na naší jediné použitelné navigaci mapy.cz je malovaná benzínka. Když přijíždíme na dvůr s několika vraky, stojany s benzínem marně hledáme. Nicméně se nás ujímá sympatický mladý černoch, který nás slušnou angličtinou seznamuje s tím, jak to tady chodí. Jeden telefonát a my čekáme, až benzín dorazí. Mezi tím si dáváme pivo a klábosíme s majitelem servisu o místní situaci. Borec by též rád vnutil svojí černou kámošku Matějovi, prý se jí moc líbí, avšak v tom okamžiku již slyšíme pískot kolečka a k našemu údivu zjišťujeme, že se nám veze několik 5l kanistrů benzínu na kolečku. Díky náročné proceduře tankování nakonec zabralo více jak hodinu :).

Hned za vesnicí, když se šotolinová silnice změnila jen ve vyjeté koleje, míjíme dopravní značku 80 km/h, čímž se ubezpečujeme, že to asi nebude tak dramatické. Z omylu jsme vyvedeni během chvíle, kdy průměrná rychlost nepřekročí 20 km/h a my naše 4kolky trápíme opravdu hodně. Na cestě jsou opravdu velké kameny a cesta vede pořád nahoru a dolů. 

Nicméně na večer přijíždíme pod pass na krásné místo, kde strávíme noc. Nikde nikdo, hvězdy nad hlavou, nádhera. Ještě před setměním rozděláváme oheň a stihneme připravit dobrou večeři. Voda zde není. Přesto se nad ránem najednou objeví polonahá himbka a za přespání požaduje zaplatit. 

Na cestu přes pass vyrážíme hned za rozbřesku, abychom měli dostatek času na jeho překonání. A brzy naplňují slova, že Van Zyl's Pass je ultimátním off-roadovým testem člověka a stroje! 15 km úsek jedeme přes 4 hodiny a je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Totální divočina. Krásné výhledy. Teplota přes 30 st. C. A cestou necestou. Nikdy bych nevěřil, co vše může plně naložená Toyota zvládnout. A když už máte pocit, že jste překonali nemožné, dostanete se do místa, kde musíte při pruském sjezdu překonat kamenné více jak 30 cm schody. A vedle vás je sráz, kde se válejí vraky aut, které demonstrují, že ne každému se to podaří. Spocení jste nejen horkem.

Zvládli jsme to. Bylo to skvělé. Za horami je poušť, kde  barva písku přechází z červené do žluté a abychom nevypadli ze cviku, občas se objeví menší hřeben, který je třeba překonat. Valíte jí po písku 80 km rychlostí a najednou se před vámi objeví vyschlé koryto. Nejsou velká, ale při té rychlosti je to docela hoňka. Srandovní je, když máte před sebou jen písečné pláně a navigace Vám hlásí, že za 85 km máte zahnout doprava. 

Zážitkem je též jízda ve vyschlých korytech, kde písek není tak tvrdý a offroudová auta i na dvojku mají co dělat, aby to zvládla. A to nemluvím o kamenech, která se občas objevují a vy nemáte šanci je minout. Avšak v těchto místech se ukrývají zvířata, protože alespoň občas se zde objevují zbytky vody a jsou zde náznaky zeleně.

V podvečer přijíždíme do osady Puros, kde jsme si bláhově mysleli, že najdeme benzinku a krám. Místo toho nás vítá pár chatrčí a vítr, který zvedá prach a písek do výšky, čímž přestává být vidět. Horko těžko nalézáme u jednoho z canyonů malý divoký kemp, kde jsme alespoň trochu chráněni pohořím a několika stromy.

Přes noc se vítr postupně utiší a my můžeme ráno vyrazit canyonem směrem k Atlantiku. A o tom zase až v další části příběhu.