2110 Namibia 2 - pobřeží Atlantiku

Kempování trochu jinak aneb se stanem v Africe, část 4. - Canyon Puros, Sceleton N.P. a pobřeží Atlantiku

Přejezd hor a překonání Van Zyl’s Passu byl neskutečný zážitek, stejně jako písečná bouře v podvečer při našem příjezdu do Purosu. Nicméně veškeré nástrahy hor i pouště jsme překonali a dále nás čekají další dobrodružství v Canyonu Puros a pokračováním pouštní trasy stále na západ do národního parku Sceleton Coast a na pobřeží Atlantického oceánu. Čeká nás dalších více jak 400 km terénem bez silnic a bez civilizace.

Protože nás čeká další cesta terénem, kde se civilizace nenachází, snažíme se v Purosu hned brzo ráno najít nějakou možnost dotankování našich aut. Částečně úspěšní jsme až v nedaleké Lodgii, kde mají benzín pro svá terénní auta a po krátkém smlouvání nám poskytují pro každé auto 30 l benzínu. Každá kapka v této pustině dobrá :), i když cena je dvojnásobná než jsme tankovali v civilizaci. Tankování je též náročnější, i když má černoch k dispozici malé čerpadlo, které nasává benzín ze sudu. Avšak zařízení před spuštěním vyžaduje asi 20 minutovou opravu.

Za krásného slunného počasí vyrážíme korytem částečně vyschlé řeky, canyonem Puros na západ. Ráz krajiny se mění, kolem jsou vysoké skalní stěny, v korytě občas voda a okolí je zelené. Máme štěstí a vedle různých antilop a zeber během chvíle narážíme i na pouštní slony, kteří jsou velmi vzácní. Vypadají velmi mírumilovně, a proto máme pocit, že si s nima můžeme pomalu udělat i selfee. A to až do doby, než se to jednomu přestalo líbit, udělal pár kroků a zařval. Ten úprk by nám i Bolt záviděl. 

Po opuštění canyonu pokračujeme úchvatnou hornatou oblastí Damaralandu, který je domovem řady divokých zvířat přizpůsobených poušti, jako jsou antilopy, sloni, zebry, ale i lvi, kteří žijí v této téměř pusté krajině. Přestože cesta je jen velmi špatně znatelná, překvapivě nám ji navigace stále ukazuje. Díky ní dokážeme případné drobné odchylky včas korigovat. A opět jsme vděční za naše terénní auta, která jsou schopná překonat cokoliv.

Při jedné z občerstvovacích zastávek zjišťujeme, že nám z jednoho auta uniká proraženou nádrží palivo. Opravu řešíme žvýkačkou a stříbrnou lepenkou a překvapivě nám tato provizorní oprava vydrží až do civilizace. 

Po třech dnech jízdy pustinou využíváme nabídky luxusního kempu Palmwag na okraji národního parku a dopřáváme si teplé sprchy a dostupné wifi, která nám umožňuje kontakt s rodinami. U večeře nám sekundují kromě ptáků též dvě zvířátka podobná kočce zkřížené s kunou. Naštěstí se bojí více než my a tak se trvale drží ve vzdálenosti cca 5 metrů od nás.

Ráno vyrážíme opět velmi časně, projíždíme veterinární kontrolou, kde si s mladíkem vřele pokecáme a navštívíme jediný obchod ve vesnici, kde skoro nic nemají. A potom opět valíme pustinou na západ až dorazíme do N.P. Skeleton Coast, který je uznáván jako jeden z největších pokladů Namibie, protože je jednou z posledních velkých divočin na světě. Sahá od řeky Ugab na jihu v délce 500 km k řece Kunene na severu a asi 40 km do vnitrozemí. Husté pobřežní mlhy a studený mořský vánek způsobený studeným Benguelským proudem dodávají atmosféru větrem ošlehaným plážím, které jsou poseté vraky lodí, kostmi a jiným odpadem. Pobřeží koster neboli  „The Land God Made in Anger“,  jak to  nazývali Křováci , je nemilosrdná a děsivá krajina. Pozorovali jsme příboj ledového Atlantiku, navštívili jsme již opuštěný ropný důl, který aktuálně obývají šakali a prohlédli si pár ztroskotaných vraků. Opravdu zajímavá oblast.

Zážitkem je také jízda po pláži, kdy Vám občas vlny omývají bok auta a občas se do cesty připlete slunící se tuleň. Po cestě jsme též narazili na zajímavou solnou pánev, která se nám při prozkoumávání stala málem osudnou, když jsme v ní při prohlídce zahrabali jedno z aut. Nicméně po zapojení všech redukcí a uzávěrek to nakonec Toyota dala :).

Přespali jsme na pobřeží Atlantiku, abychom si vyzkoušeli, jak rozdílné jsou teploty ve vnitrozemí, kdy teplota dosahovala i 40°C, na pobřeží to bylo už jen kolem 25°C a v noci teplota na pobřeží klesla na 10°C. Ráno bylo docela krušné.

Další naše cesta pokračovala na jih a následně opět do vnitrozemí.

—————

Kempování trochu jinak aneb se stanem v Africe, část 5. - Pobřeží Atlantiku a Měsíční krajina

Při cestě podél pobřeží směrem na jih nás čeká zastávka na Cape Cross, což je největší rezervace tuleňů kapských. Cape Cross zabírá odlehlý mys na namibijském pobřeží koster. A pak stále na jih až do Swakopmundu a do měsíční krajiny, což je náš další cíl.

Po přespání na pobřeží vyrážíme podél Atlantiku, kde po pár kilometrech odbočujeme na mys Cape Cross. I když není známo, kdy hnízdiště tuleňů v Cape Cross vzniklo, avšak vznikla zde první namibijská železniční trať na konci 19. století. Vlaky sem přepravovaly dělníky a vracely se naložené tuleními kožešinami a guanem (exkrementy mořských ptáků), které se vyvážely do Evropy. Guáno bylo považováno za cenné hnojivo a kožešiny byly velmi žádané pro svou luxusní tloušťku a měkkost. V roce 1968 byla vyhlášena rezervace Cape Cross Seal Reserve, údajně na ochranu tuleňů a mořských ptáků, kteří tam žijí. Cape Cross však stále umožňuje každoroční lov tuleňů, přičemž mláďata jsou zabíjena pro jejich srst. Tato kontroverzní praxe je zpochybňována ekology, kteří tvrdí, že tuleni mají na namibijský rybářský průmysl zanedbatelný vliv.

Sledovat tuleně, jak bojují o nejlepší místa na pobřeží, aby se následně mohli pářit se samicemi je velmi zajímavé. A na tomto kousku území se jich nachází opravdu hodně. 

Při cestě do Swakopmundu stihneme ještě několik zastávek u Atlantiku, prohlédneme si několik vraků lodí, protože díky rozdílným teplotám vody a pobřeží se zde často tvoří mlhy a tudíž to námořníci v této oblasti nemají jednoduché. Ve Swakopmundudoplňujeme zásoby jídla i pití a pak již míříme opět do vnitrozemí.

Oblast Moonscape - měsíční krajina je skutečně neuvěřitelné území. Člověk si zde připadá opravdu jak na Měsíci. V této poušti člověk předpokládá, že nic neroste, ale při detailnějším zkoumání se na určitý život dá narazit. Nejpodivnější je asi Welwichita Mirabalis. Vypadá jako hromádka listů aloe vera, ale je unikátní v tom, že může trvat sto let, než vykvete, a některé jsou údajně staré i tisíc let. Žádná voda. Žijí z mlhy, která přichází z moře. 

My míříme do údolí řeky Swakop, která tvoří opravdu velkolepou měsíční krajinu. Vznikla, když se řeka prořezala měkčími povrchovými nánosy asi před 460 miliony let, kdy bylo klima oblasti vlhčí. A protože je pozdní odpoledne, kotvíme v divokém kempu a užíváme si krásného večera a následně výhled na neuvěřitelnou oblohu plnou hvězd.

Další dny nás čeká poušť Namib a hlavně N.P. Sossouslei s největšími dunami na světě.