Po vydatné koupačce pokračujeme podél pobřeží na jih přes atraktivní oblast Vlora, která se nachází na Otrantském průlivu, nejužší části Jaderského moře. Má překvapivě široké cesty - novou pobřežní promenádu ​​a přístav. S ohledem na velké množství turistů zastávku rušíme a pokračujeme dále na jih do Llogara National Park.

Mezi národními parky Albánie zaujímá Llogara speciální místo. Nikoliv rozlohou, ale jedinečnou kombinací velehorského terénu a pobřeží Jónského moře. Nikde jinde v Albánii se hory přímo od břehu nezvedají do více než dvoukilometrové výšky. Nejkrásnější jsou impozantní výhledy v Llogarském průsmyku, kudy prochází silnice SH8 vedoucí z Vlory na Albánskou riviéru. Nelze se tomu divit, trasa sama o sobě patří k nejkrásnějším v celé Albánii. A i když je 36 st.C naše Concordí miláčci cestu dávají bez větších problémů.

Za zmínku stojí naše tankování pitné vody. Stavíme u vodárenského zařízení, kde je kohoutek, u kterého místní berou vodu na pití. Napojujeme hadici a během krátké chvíle se začíná tvořit docela dlouhá fronta. Problém hravě řeší místní správce, který nám ukáže celou vodárnu a následně rozebere jedno z potrubí, které natáhneme k obytňákům a během 10ti minut máme vše naplněné :). Nechtěl nic, tak dostal alespoň české studené pivo.

Přespat plánujeme v Porto Palermo, kde se nachází skvost vojenské architektury, který by bylo škoda při průjezdu Albánskou riviérou minout. Výborně dochovaná pevnost stojí na poloostrůvku vyčnívajícím do chráněné zátoky, která od antiky sloužila jako přirozené kotviště. Na opačné straně zálivu je umístěno bývalé ponorkové depo.

Počátkem 19. století nechal pevnost vybudovat Ali paša Tepelenský, patrně na místě nedokončené pevnosti, kterou stavěli Benátčané. Vladaři, který panoval rozsáhlému území v dnešní jižní Albánii a severním Řecku de facto nezávisle na Osmanské říši, měla sloužit jako předsunutá základna pro případ ústupu před Turky směrem na západ. U vchodu do pevnosti bývala cedule s výmluvným nápisem: „Kdo se opováží dotknout těchto zdí, tomu černá zmije vyžere oči“.

Zajímavostí je též ponorková základna, která byla vybudována v roce 1969 pro plavidla, která Albánie ukořistila od sovětského námořnictva. Stalo se tak poté, co diktátor Enver Hoxha vykázal Sověty ze země. Depo dlouhé 650 metrů je vyhloubeno do skály, která plavidla chránila před případným leteckým útokem. Základna je opuštěná, nicméně pro veřejnost nadále uzavřená. Vláda v současnosti vede úvahy o tom, že by tunel přeměnila na muzeum studené války. Základna leží v severním cípu zátoky, portál vchodu do tunelu si můžete prohlédnout od vyhlídky u silnice.

Po dni volna, kdy relaxujeme na pláži, koupeme se, seznamujeme se s různými zvířátky jako je osel, kůň, krávy, ovce, vodní želva, různé ryby a testujeme balkánskou kuchyni pokračuje naše cesta do hor, kde plánujeme navštívit další přírodní zajímavost.

Po cestě se stavíme u zajímavého byzantského kostela sv. Mikuláše, který býval kdysi součástí stejnojmenného kláštera. Dnes stojí osamocen na drobné vyvýšenině u vesnice Mesopotam a jediné, co ho obklopuje, je hřbitov a řada cypřišů.

Kostel byl postaven v roce 1224 na místě pobořeného řeckého chrámu. Vápencové kvádry použité ve spodní části chrámu velice pravděpodobně pocházejí z nedalekého antického města Foiniké, horní partie jsou cihlové. Na některých z kvádrů jsou pravděpodobně ještě předkřesťanské reliéfy zvířat, jako je lev, orel či drak, který se škrtí vlastním ocasem. Odborníci se domnívají, že kostel měl dva oltáře a že i po velkém církevním schizmatu sloužil jak pravoslavným, tak katolíkům.

Nicméně našim hlavním cílem je „Modré oko“, což je vodní pramen a přírodní úkaz vyskytující se poblíž vesnice Muzinë v obci Finiq v jižní Albánii. Oblíbenou turistickou atrakci, jasně modrou vodu řeky lze vidět z hloubky více než padesáti metrů. Potápěči klesli na padesát metrů, ale stále není jasné, jaká je skutečná hloubka krasové díry. Dali jsme skvělou koupačku ve vodě o teplotě 10 stupňů. Příjemná změna oproti velmi teplému moři :).

Večer kempujeme na pláži v Ksamilu, který má spoustu pěkných pláží, které jsou svou průzračnou tyrkysovou vodou něco vskutku výjimečného. Patří k nejkrásnějším nejen v Albánii, ale i celém Jónském moři.

Další den pokračujeme po pobřeží dále na jih, kde po pár kilometrech je naší další zastávkou historické město Butrint. Jeho dějiny sahají 2500 let zpět. Vznikl jako řecká kolonie, později jej vylepšili Římané, vzkvétal pod nadvládou Byzance a otisk tu zanechali také Benátčané. Současné vykopávky nesou stopy všech těchto období. Pro mimořádný rozsah a zachovalost památek byl Butrint zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Spolu s okolní mokřadní krajinou byl rovněž prohlášen národním parkem.

Velkou atrakcí byl následný přejezd Kanálu Vivari, který spojuje jezero Butrint v Albánii s Korfuskou úžinou a tvoří hranici poloostrova Butrint.

Kanál teče oběma směry, od jezera k moři a naopak během stoupajícího přílivu. Nedaleko brány národního parku Butrint se nachází ponton. Dvě malé pevnosti se nacházejí v jižní části kanálu, které byly postaveny za vlády Aliho Paši z Ioanniny. Podle mezinárodních organizací slouží kanál jako demarkační čára tam, kde končí Jaderské moře a začíná Jónské moře.

Po krátké diskusi, zda-li vor zvládne přepravit naše auta dochází k dohodě, že to zkusíme :). A byl to určitě nezapomenutelný zážitek.

Pak už jen pozdní oběd v jedné z posledních albánských hospůdek a přejezd přes zapomenutý hraniční přechod do Řecka.