1708 Rakousko - Slovinsko - Itálie

Je úterý 15.8. odpoledne a my vyrážíme směr Slovinsko. Valíme po B20 k Salzburku a potom po dálnici směrem na Villach. Kousek za Flachau sjíždíme z dálnice a pokračujeme po místních komunikacích národním parkem Hohe Tauren až do městečka Oberkolbnitz, kde následně pokračujeme již po tmě hodně úzkou horskou lesní cestou až k penzionu Herkuleshof, kde je malé parkoviště, na kterém přespíme.

Po snídani vyrážíme po tzv. Alpe-Adri-Trail kolem kostela Filialkirche Heiliger Daniel na ferratu Danielsberg. Jedná se o ferratu obtížnosti C s hodně krkolomným mostem. Ferrata nabízí traverzování, rozštěp/přeskok skalní pukliny a výhledy do údolí jsou moc pěkné.

Následně pokračujeme k jezeru Weissensee, které je prý nejčistčí ze všech alpských jezer. Chtěli jsme se vykoupat, ale protože pobřeží bylo hodně komerčně zastavěné, po krátké zastávce jsme pokračovali po Wurcenpasstrasse na rakousko-slovinské hranice. Pozdní oběd jsme si dali u řeky Gail a ještě jsme stihli zastávku v passe, kde jsou pozůstatky 2.světové války, což dokumentuje fotka s ruským tankem. Po 6. hodině již parkujeme v cílové destinaci, což je Kranjska Gora. Stihneme si prohlédnout městečko, dáme lahvinku vína a jdeme na kutě.

Na čtvrtek máme naplánován cyklovýlet z Kranjské Gory po bývalém železničním tělese až do Itálie a následně do Rakouska, kde za použití lanovky vyjíždíme na Hahnenwipfel do výšky 1552 mnm a pak již jen dlouhým sjezdem zpátky do Gory. Celá trasa měřila 53 km a nastoupali jsme 1715 m (i s lanovkou :)). Celá cesta vedla národním parkem Triglav a byla úžasná.

V podvečer pak přejíždíme hory, abychom se dostali k řece Soča, kde máme rezervovaný kamp Toni u městečka Bovec. Ještě stihneme pogrilovat a před půlnocí jdeme spát, protože v pátek nás čeká canyoning.

V pátek stáváme před osmou hodinou, protože již v 9 hodin máme sraz s našim průvodcem Oldou Štosem s firmy Aquacitve. Po výběru neoprenů a nafasování nezbytné výbavy vyrážíme dodávkou k nedalekému kanyonu Fratarica. Absolvujeme 20ti minutový výšlap a po krátké instruktáži canyonem dolů. Nespočet slanění, skoků a hlavně slanění 35 m vysokého vodopádu je nezapomenutelným zážitkem. Vše zdoláváme bez velkých problémů a zasekáváme se až před jedním z posledních skoků. Jedná se o skok do tůně cca 6 metrů a dostáváme instrukce, že toto místo se jmenuje "vcucávací" a že se musíme hodně nadechnout a že místo funguje jako sifon, který nás vcucne a vyplyvne na druhé straně skalní stěny. Vše prý funguje, člověk nemusí dělat nic jen zadržet dech na cca 20 sec a dobře skočit. U některých se dostavuje panika, někteří se začínají rozdýchávat, aby náročný skok zvládli. Až těsně před prvním skokem se dozvýdáme, že to byl žert a že z tůně vede odtok malou puklinou, která ze shora není vidět. Většině se hodně ulevilo. Celý canyon zdoláváme po 2.5 hodinách a před 2.hodinou všichni plni zážitku a hlavně zdraví se vracíme do campu Toni.

Dopřáváme si zaslouženého odpočinku, koupeme se v Soči. Až v pozdním odpoledni se vydáváme na cestu na STPL v městečku Gorizia, jehož jedna část je ve Slovinsku a druhá v Itálii. Naše místo na spaní se nachází na italské straně, ale musíme konstatovat, že slovinská strana vypadá lépe.

Je sobota, 5.den našeho putování a my pokračujeme do Postojnské, abychom si prohlédli Postojenskou jeskyni, která je považována za jednu z nejkrásnějších na světě. Tento podzemní jeskynní systém si vysloužil přední místo mezi slovinskými turistickými atrakcemi nejen pro 19 kilometrů podzemních dómů a chodeb, ale také proto, že tady na vlastní oči spatříte člověčí rybu. Slovinsko se svou malou rozlohou, pouze 20 273 km2, se pyšní sedmi a půl tisíci jeskyněmi. Většinu z tohoto počtu najdeme v oblasti Kras a tento region zase leží v jihozápadní části Slovinska. Jeskynní systém Postojna utvořila v dávných dobách řeka Pivka. Nachází se asi kilometr a půl směrem na severozápad od stejnojmenného města a zabloudit snad ani nejde. Chůze ke vstupu do jeskyní i samotná prohlídka Postojenské jeskyně je vcelku nenáročná. Svou výzdobou plnou stalaktitů, stalagnátů, sintrových závěsů, různých sloupů a klenutých průchodů připomínají jeskynní prostory gotickou architekturu.

Jakmile nastoupíte do podzemního vláčku, ihned začíná skvělá podívaná. Na zhruba dvoukilometrové trase obdivujeme krásy Sněmovního sálu, který je krásně nasvícený a dokonce se zde v roce 1965 konal speologický kongres a pak se také kocháme výhledemem na Závěs, což je sintrový nátek na stěně jeskyně. Vláček nás dovezl až na Velkou horu, odtud už musíme po svých. U Velké hory, která měří 45 metrů, se přemísťujeme po Ruském mostě (ruský proto, že ho stavěli váleční zajatci), abychom se ocitli v nejkrásnější části celého podzemní. Tento prostor se nazývá velmi výstižně – Krásné jeskyně, slovinsky Lepe jame. Krásné jeskyně tvoří několik vzájemně propojených síní a jsou zdobeny krápníky a vápencovými útvary a těch barev, až oči přecházejí. Podívaná však nekončí u Krásných jeskyní, pokračuje dále do Špagetové síně. Podzemní prostor je pojmenován podle výzdoby, kterou tvoří dlouhé krápníky, které připomínají brčka nebo druh těstovin. Na Zimní sál natrefíte při zpáteční cestě, kdy se vracíte v kruhu, projdete pod Ruským mostem a jste tam. Rozprostře se před vámi Zimska Dvorana, jak se ve skutečnosti ve slovinštině jmenuje. A nyní se můžeme vytahovat, že jsme slavné dva krápníkové útvary, které se staly symbolem celého podzemního systému, viděli naživo. Tyto dvě jeskynní celebrity se jmenují Sloup a Diamant. I přes vznešený název Diamant spíše připomíná několik na sebe položených obřích květáků. Ale v představivosti se meze nekladou. Prohlídku Postojne jamy zakončíme v Koncertním sále. Koncertna dvorana neboli Koncertní sál je největší otevřený prostor celého podzemního systému. Příležitostně se zde konají také koncerty. Říká se, že se sem vejde až deset tisíc lidí. Ještě stojí za zmínku lidská ryba. Malého bezbarvého tvorečka můžeme znát pod několika jmény. Tak v první řadě, když už jsme ve Slovinsku – Človeška ribica neboli lidská ryba, ale třeba i Macarát jeskynní nebo vědecké označení Proteus anguinus. A co to vlastně ta „člověčí ryba“ je? Je to v podzemí stále žijící obojživelník, vyskytuje se jen v balkánských krasových jeskyních, nemá pigment a trochu vypadá jako had s nožičkami a dračí hlavou a v Postojenských jeskyních si ho můžeme prohlédnout ve velké vodní nádrži na cestě zpět z jeskyní.

K večeru se následně přesouváme do Itálie, abychom si také užili trochu moře.

Po koupačce v neděli dopoledne přejíždíme do Punta Sabbioni, odkud následně plujeme lodí přímo na náměstí Piazza San Marco v Benátkách. Brouzdáme se uličkami Benátek a jsme nadšeni, že zde není moc turistů. Využíváme solidní nabídky a svezeme se na gondole. Gondolier má za ženu češku, čímž je plavba mnohem veselejší. Zvláště namlouvání vzkazu v češtině se nám hodně povedlo :). U kanalu Grande povečeříme a následně se kocháme večerní atmosferou. K autům dorážíme až po 22.hodině.

Po relaxačním dnu a přesunu od moře do rakouských Alp absolvujeme u městečka Oberdrauburg moc hezkou ferratu Pirknerklamm, která vede od starého mlýna podél soutěsky přes lanové mosty a traverzy podél Duhového vodopádu nahoru.

Po návratu k autu pak vyrážíme směr Grossglockner. Projíždíme vysokohorskou Alpine Road, která patří k nejúchvatnějším panoramatickým silnicím v Evropě. Na večer přijíždíme ke Kaiser-Franz-Josef-Höhe, kde je jediné místo vhodné na přespání. Z auta koukáme přímo na vrchol Grossglockner, který je vysoký 3 798m. Využíváme hezkého počasí a vydáváme se po Naturlehrweg Gamsgrube k vrcholu Elschberg, který je ve výšce 2664 m a odkud je úžasný výhled na ledovec. Začátek cesty vede tunely, ve kterých jsou k vidění různé zajímavosti a hlavně je zajímavá zvuková kulisa. Po cestě potkáváme místní domorodce - sviště a kamzíky. Jsme zde skoro sami, což umocňuje úžasnou atmosferu při západu slunce. Večer grilujeme, i když teplota vzduchu klesá pod 10 st. Přeci jen je poznat, že jsme ve výšce 2400 metrů.

Po snídani vyrážíme na další náročný trek v oblasti Grossglockneru, tentokrát až přímo pod ledovec. Člověk má pocit, že je na dosah ruky, ale než k němu dorazíme, slušně se zapotíme. Napřed musíme zdolat 700 metrů výškových dolů a pak ještě zpátky. Ale stálo to za to.

Na večer popojíždíme k domovu, přespíme u městečka Eggenfelden a pak už jen domů.

Musíme konstatovat, že zvláště Slovinsko nás hodně zaujalo a že se tam musíme v brzké době vrátit. Benátky nezklamaly, i když moře v oblasti Bibione nic moc. A Rakouské Alpy ... Tam by mohl člověk trávit nekonečný čas :).